Jethro Tull / biografie
země původu: Anglie
Hudba, která odolá nekompromisnímu hlodání času, byla odjakživa postavena především na silných osobnostech. Důkazem takové mimořádné odolnosti jsou Jethro Tull, kapela, v jejímž čele už od počátků stojí skladatel, textař, zpěvák, flétnista, kytarista a neúnavný rockový bavič Ian Anderson. Právě on dokázal vytvořit jeden z nejosobitějších stylů a také jednu z nejpřitažlivějších image na rockové scéně. Podařilo se mu skloubit intelekt s humorem a sebeironií, která je patrná nejen na albech skupiny, ale především na jejich koncertních vystoupeních, kde Andersonův humor dokonce občas překračuje všeobecně uznávané meze slušnosti. Rockoví příznivci mají takový druh humoru rádi a líbí se jim, když někdo s nadhledem shazuje sám sebe.
Během let čerpali Jethro Tull z různých hudebních směrů. V jejich hudbě vystopujeme jazz a blues, tedy všudypřítomné prvky, které určily start jejich vývoje. Nesmíme však zapomenout ani na výrazné vlivy lidové a klasické hudby, jakož i na silné ovlivnění elektronickou hudbou v 80. letech. Přesto zůstala hudba Jethro Tull přes svou odlišnost vždy originální, ale také lehce rozpoznatelná.
V tisku byli Jethro Tull často označováni za příliš staré pro rock ´n´ roll (vzpomeňme, že už na obalu prvního alba This Was se kapela stylizovala do role staříků, a to jim tehdy bylo všem kolem dvaceti let), ale s každým novým albem, a s každým novým turné dokázali Jethro Tull oslovit další fanoušky z generace, která v době jejich nástupu na scénu ještě nebyla naživu. Je jasné, že za tímto úspěchem stojí především hudba. A i když se v jejich případě vyvíjí jen minimálně, nikdy nezůstává stejná. Vždycky byla jedinečná, zrovna tak, jako image Iana Andersona, který je středem veškerého pódiového dění Jethro Tull. Kromě Micka Jaggera, Davida Bowieho nebo Freddie Mersuryho bychom v 70. a 80. letech těžko hledali lepšího představitele stylizovaného pódiového vystupování. A třebaže se desky Jethro Tull nikdy neprodávaly v takových nákladech, jako alba Led Zeppelin, Pink Floyd nebo Rolling Stones, zůstává tu legenda jménem Jethro Tull i dnes, a to i navzdory tomu, že károvaný kabátec minstrela vzal už dávno za své.
Začátek kariéry Jethro Tull sahá do poloviny 60. let, tedy do doby, kdy žil hudební svět pod vlivem Beatles. Na druhé straně však začínalo vznikat průkopnické hnutí, kterému vládli Rolling Stones a John Mayall. Ti především zkoušeli nalézt nový směr vývoje rockové hudby, když důkladně prozkoumávali kořeny amerického rhythm & blues, ze kterého se pak vyvinula další část rockové hudby. Na severu Anglie, v přímořském městečku Blackpool se v té době tři mladíci rozhodli založit skupinu. Byli nadšeni z Howlin´ Wolfa, Sonny Terryho a Brownieho McGhee. Učarovala jim i domácí scéna v podobě Grahama Bonda a Georgieho Famea. A když viděli populární místní skupinu Johnny Breeze & The Atlantics, neváhali ani na okamžik ‑ nadšená reakce dívčí části publika je nemohla nechat chladnými. Vznikla tak skupina Blades, jejíž název si členové vypůjčili z knihy o Jamesu Bondovi. Těmi členy byli Ian Anderson, Jeffrey Hammond, John Evans a bývalý kytarista The Atlantics Michael Stephens. První veřejné vystoupení téhle party bylo zaznamenáno koncem roku 1963. Blades procházeli od počátku řadou personálních změn. Složení se měnilo až do chvíle, kdy na scénu vstoupili Barrie Barlow a Glenn Cornick. V té době se skupina přejmenovala na John Evan Band a John Evans se přeorientoval na klávesy. V letech 1966‑67 skupina hodně koncertovala, a to ve složení ‑ Ian Anderson (zpěv), Barrie Barlow (bicí), John Evans (klávesy), Jeffrey Hammond (basa, za něhož občas alternoval Derek Ward), Jim Doolin (trumpeta), Martin Skyrme (saxofon) a Chris Rilley (kytara). Na severu Anglie se objevovali v prestižních klubech a několikrát si zahráli i v liverpoolském sklepení Cavern, což byla nedávná domovská scéna Beatles. Stylově se pohybovali na pomezí jazzu a blues, s rhythm & bluesovými prvky, které oceňovalo zvláště jejich publikum. Obliba tohoto repertoáru lákala posluchače na koncerty a John Evan Band byl ve své době poměrně úspěšnou lokální kapelou. Vystoupili dokonce v místním televizním programu a s producentem Derekem Lawrencem pořídili i první demo nahrávky.
Koncem roku 1967 se kapela přestěhovala na jih ‑ do Lutonu. Mládenci chtěli mít blíže do Londýna, ale hlavně tam bydlel Mich Abrahams, nový kytarista skupiny, ve které to začínalo vřít. Důvod byl jednoduchý ‑ dva roky cestování po štacích s ojetým náklaïákem, minimální výdělky a žádné růžové vyhlídky do budoucnosti. To zbavilo iluzí některé členy kapely, kteří se nedlouho po přesídlení do Lutonu vrátili zpět do Blackpoolu. Začátek roku 1968 tak zastihl kapelu ve složení ‑ Mick Abrahams (kytara, zpěv), Glenn Cornick (basa), Clive Bunker (bicí) a Ian Anderson (flétna, zpěv). Z původně sedmičlenné sestavy tedy vykristalizovalo kvarteto, které začalo vystupovat pod různými názvy ‑ Navy Blue, Bag Of Blues či Ian Henderson´s Bag Of Blues. Příčinou častých změn názvu byla jediná šance, jak hrát v některých klubech častěji, než obvykle.
První singl nahrála kapela už pod názvem Jethro Tull v únoru 1968. Na první straně byla skladba Sunshine Day, kterou složil Mick Abrahams. Proč byla tahle skladba na první singl vybrána zůstává do dnešních dnů záhadou, protože ničím nepřipomínala tehdejší tvorbu kapely. Na druhé straně se ocitla píseň Aeroplane, kterou složil Ian Anderson s Glennem Cornickem. Tuhle skladbu už hrál John Evan Band, ale na singlu byla vynechána dechová sekce. Producent Derek Lawrence chtěl, aby se skupina jmenovala Candy Coloured Rain, ale Terry Ellis s Chrisem Wrightem, kteří založili vydavatelství Chrysalis, a kam Jethro Tull přilákali, navrhli název docela odlišný ‑ Jethro Tull, což bylo jméno jakéhosi zemědělského reformátora, který v 18. století zdokonalil setí do řádků. Singl nakonec vyšel u MGM se zkomoleným názvem kapely na Jethro Toe.
Během léta hráli Jethro Tull v klubech po celé Anglii a stali se oblíbenou atrakcí londýnského Marquee Clubu. 29. června také vystupovali před Pink Floyd na velkém free rockovém koncertě v Hyde Parku. Zásadním zlomem v historii Jethro Tull se stalo vystoupení na jazzovém a bluesovém festivalu v Sunbury v srpnu 1968. Tehdy vzali jeviště ztečí a uchvátili nejenom přítomné publikum, ale i kritiky. Ian Anderson měl pro to jednoduché vysvětlení: "Od doby vzniku naší skupiny jsme se neustále snažili náš styl vylepšovat. Koncertovali jsme po klubech, kde jsme na sebe postupně upozorňovali a získávali spousty posluchačů, kteří se nakonec sešli na festivalu v Sunbury, kde vytvořili naše první velké publikum." Mezi zůčastněným publikem tehdy seděli i dva nadšení diváci, kteří se později významnou měrou podíleli na úspěchu Jethro Tull ‑ David Palmer a Martin Barre.Tehdejší hudební tisk se o vystoupení kapely na festivalu v Sunbury vyjadřoval jen v superlativech. V jedné recenzi například stálo: "Není pochyb, že Jethro Tull byli nejlepší skupinou celého festivalu. Jejich vystoupení bylo ojedinělé a strhující, a to jak z hlediska hudebního, tak z hlediska jejich fantastické pódiové prezentace." Koncerty Jethro Tull totiž měly na svou dobu vysokou instrumentální úroveň. Zároveň s tím přitahovali Jethro Tull publikum svým novátorským soundem. Jako časovaná nálož, která vybuchla v pravý čas, působila Ianova hra na flétnu. Tak neotřelý fenomén nešlo ani přehlédnout, ani přeslechnout. Ian Anderson byl ve hře na flétnu samoukem. Jeho způsob hry nebyl zatížen žádným klasickým vzděláním, a snad právě proto byla jeho hra na tento nástroj neuvěřitelně novátorská, a svým plným stylem připomínala spíše způsob, jakým se hraje na kytaru. V rocku do té doby neobvyklý nástroj se od počátku existence Jethro Tull stal nejtypičtějším znakem tvorby skupiny. Anderson dokázal z tohoto nástroje vykřesat neuvěřitelné tóny, překvapoval svou dokonalou technikou i rychlými běhy a nečekanými změnami temp. Jeho styl ovlivnil zásaním způsobem celou tvorbu kapely. Při pódiové prezentaci navíc udivoval svou vitalitou, kdy s vypoulenýma očima a na jedné noze balancoval uprostřed scény a dul do svého nástroje své poselství světu. Image kapely byla od počátku zrovna tak šokující. Vedle vyparáděných hvězd rockového nebe vypadali Jethro Tull spíše jako negramotní pastevci ovcí, kteří včera slezli z hor. Záplatované kabátce, úzké plátěné kalhoty, dlouhé rozcuchané vlasy a mohutné vousy tak dělali z Jethro Tull mnohem starší chasníky, než jakými ve skutečnosti byli.V té době také podepsali smlouvu s firmou Island a vzápětí na to vyšel jejich druhý singl s písněmi Song For Jeffrey a One For John Gee, tentokráte už pod jejich správným názvem.
Koncertní úspěchy skupiny narůstaly, takže veřejnost netrpělivě očekávala vydání jejich prvního alba. To vyšlo v říjnu 1968 pod názvem This Was. V Británii se album hned po svém vydání propracovalo mezi deset nejprodávanějších desek toho roku. Z obalu se na nás šklebí čtveřice předčasně zestárlých pobudů, kteří však uvnitř neobyčejně ožívají. Tvorba celého alba zůstala na dvou osobnostech ‑ na Abrahamsovi a na Andersonovi. Anderson tlačil Jethro Tull k rockovějšímu zvuku, Abrahams inklinoval spíše k mayallovskému pojetí bílého blues. Samotné album otevírá Andersonova skladba My Sunday Feeling s typickými ostrými rockovými riffy a nepřehlédnutelnou flétnou. Druhá Andersonova skladba Some Day The Sun Won´t Shine For You je první vyjímkou, protože je v bluesovém stylu. Tou druhou vyjímkou je pak skladba It´Breaking Me Up. K Abrahamsovu blues Move On Alone přiaranžoval velmi zvláštním způsobem dechy David Palmer.V Kirkově Serenade To A Cuckoo kapela názorně předvedla, že jí nejsou cizí ani jazzové prvky. Také to byla podle legendy první skladba, kterou se Ian naučil hrát na flétnu. Na albu je i singlovka Song For Jeffrey, napsaná na motivy korespondence mezi Hammondem a Andersonem. Úspěch desky byl fenomenální. Výborné kritiky i dobrý prodej zajistili skupině nabídky na lukrativní koncertní turné. Originální image a muzikantská zručnost, kdy Anderson už ve svých jedenadvaceti letech virtuósně ovládal hru na flétnu, kdy Clive Bunker ve svých dvaadvaceti letech vládl své bicí soupravě s brilantním jazzovým cítěním, a kdy mu jedenadvacetiletý Glenn Cornick svou melodickou basou skvěle sekundoval, a kdy Mick Abrahams byl ve svých pětadvaceti letech podobně disponován ve hře na kytaru, jako Anderson ve hře na flétnu, učinila rázem z Jethro Tull giganty tehdejší rockové scény.
Album This Was nebylo jen triumfálním vstupem kapely mezi světovou elitu, ale bylo také předobrazem tvůrčího konfliktu mezi Andersonem a Abrahamsem. V té době ještě nebyl Anderson absolutním frontmanem kapely, dělil se o tuto roli s Abrahamsem. Anderson i po úspěších na bluesové scéně prosazoval změnu stylu a snažil se zavrhnout jednoduchou formuli blues. Před americkým turné na sklonku osmašedesátého roku Abrahams z kapely odešel. Založil Blodwyn Pig, skupinu, která existovala pouhé dva roky. Jenže Jethro Tull zůstali před důležitým turné bez kytaristy. Na několika koncertech zaskočil Tony Iommi (budoucí ústřední postava Black Sabbath) nebo David O´List z Nice, který podobnou službu prokázal Pink Floyd v době, kdy byl nahrádníkem za Syda Barretta. V prosinci se k Jethro Tull nakonec přidal Martin Lancelot Barre, kterého už jsme v našem článku vzpomenuli. Barre přišel ze skupiny Gethsemane a později o jeho přijetí Ian Anderson prohlásil toto: "Na první společné zkoušce byl Martin tak nervózní, že to vypadalo, jakoby docela zapomněl hrát na kytaru. Nechali jsme toho a on mi druhý den volal, že přijde ke mně domů. Přinesl si sebou elektrickou kytaru bez zesilovače. Když začal hrát, musel jsem klečet s hlavou u jeho kytary, abych si alespoň takhle mohl udělat představu o tom, co hraje. Nebyl jsem si tehdy docela jistý, jestli je dobrý nebo ne, ale snažil se a bylo vidět, že mu hrozně záleží na tom, aby byl s Jethro Tull. Domluvili jsme se tedy, že mu dám šanci." Příchodem Martina Berreho získal Anderson výraznou osobnost a daleko všestrannějšího muzikanta, než jakým byl Abrahams, a hlavně partnera, který jako jediný vydržel s Andersonem až do dnešních dnů.
Americké turné proběhlo na jaře devětašedesátého roku a Jethro Tull tu vystupovali společně s Fleetwood Mac a Led Zeppelin. Amerika přijala Jethro Tull s nadšením a jejich nezaměnitelný styl tu zapustil pevné kořeny.
Po ne příliš úspešném singlu se skladbou Love Story, který vyšel v prosinci 1968, vydali Jethro Tull v květnu 1969 singl s nahrávkou Living In The Past. Úspěch téhle písně, která se v Británii propracovala na třetí příčku hitparády, katapultoval skupinu definitivně na vrchol popularity. V tom okamžiku také vyděsili diváky v celé zemi svým šokujícím vystoupením v televizním pořadu Top Of The Pops, kde se předvedli jako parta zarostlých zvrhlíků. Najednou se z undergroundového podsvětí objevila na scéně originální kapela, která se stala senzací v kruzích komerčního popu. V červenci vydali Jethro Tull své druhé album s názvem Stand Up. Krátce po vydání se deska vyhoupla na vrchol britské hitparády a Jethro Tull měli konečně za sebou nejdůležitější krok ve své kariéře. Autorsky už album opanoval Anderson sám (kromě variace na Bachův starofrancouzský tanec Bourée). Jiskrnost alba spočívala v dokonalém propojení akustických a elektrických nástrojů, v jejich zvukomalebném aranžmá a ve střídání stylů, které tu tak přirozeně vystupovaly na povrch, stejně tak, jako rázovité figurky při rozevření původního vinylového vydání. Albem Stand Up nastoupili Jethro Tull směr svého vývoje. V té době dospěli na křižovatku a rozhodli se odbočit na vedlejší kolej, aby došli a ke svému vlastnímu a originálnímu stylu.
Úspěchu alba dodaly lesk další dva singly ‑ Sweet Dream z října 1969 a The Witches Promise z ledna 1970. Jethro Tull se začátkem roku vrátili do Spojených států, kde odehráli své první samostatné turné a v dubnu 1970 vydali třetí album Benefit. Tady už se skupinou spolupracoval starý známý John Evan. V těch dobách bydlel společně s Ianem v jednom londýnském bytě. Studoval na univerzitě, ale Ian ho tak dlouho přemlouval, až se k Jethro Tull nakonec připojil. Později o tom řekl: "Nebylo to vůbec snadné rozhodnutí, byla to velká změna, ale pak mě ovládlo vzrušení. Představoval jsem si, jak vyrážíme na turné. Měli jsme nabitý program a mě se líbila představa bydlení v zaplivaných hotelech, každodenního cestování a jídla nevalné kvality. Za čtrnáct dní jsem však byl vyléčený."
Kapela se ten rok nezastavila ‑ turné, album, turné, zkoušky a další turné. Všechno běželo jak na běžícím pásu a vypadalo to, že ten kolotoč nikdy neskončí. Anderson v jednom rozhovoru tehdejší dobu popsal takto: "Já jsem na tom byl nejhůř. Ležela na mě veškerá zodpovědnost . Byl jsem tehdy čím dál tím víc uzavřenější a jediné, co mě bavilo, bylo hrát na koncertech. Všechno ostatní se mi protivilo. Byl to šílený tlak. Vedli jsme příšerný způsob ž ivota. Říkal jsem si, že každé turné je pro mě tím posledním. Jediným odpočinkem bylo skládání nových písní, což alespoň trochu dávalo smysl těm zoufale prázdným a opuštěným hotelovým pokojům." Prvním, koho tenhle kolotoč zmohl, byl Glenn Cornick, který Jethro Tull v prosinci 1970 opustil, aby založil vlastní soubor s názvem Wild Turkey. Ke svému odchodu později řekl: "Situace ve skupině se stávala nesnesitelnou. Každý měl své vlastní zájmy, vázla komunikace a chyběl pocit jednoty. Po dlouhých rozhovorech jsme se s Ianem dohodli, že bude lepší, když odejdu." Na uvolněný post baskytaristy se vrátil legendární Jeffrey Hammond, který už hrával s John Evan Bandem. V okamžiku vstupu na scénu s Jethro Tull si Jeffrey ke svému druhému jménu záhadně přidal ještě jedno Hammond.
Rok 1971 tedy Jethro Tull odeshráli v sestavě ‑ Anderson, Evan, Barre, Hammond‑Hammond a Bunker. V tomto složení také vzniklo jedno z nejslavnějších alb kapely ‑ Aqualung. Ian Anderson se tu ji naplno vtělil do role hlavního hrdiny, postavy, která líčila příběhy pozoruhodných sociálních případů, důležitých momentů lidského ž ivota a náboženství. Skvělé hudební nápady pak Anderson poskládal do leporela delších dramatických opusů, které pospojoval krátkými akustickými pasážemi, z kterých se nestala jen samoúčelná výplň, ale songy, které začaly ít svým vlastním ž ivotem (Wond´ring Aloud, Cheap Day Return). Aqualung bylo také prvním konceptuálním albem skupiny, i když Anderson se proti tomuto označení vždycky ohrazoval ‑ "je to jen pár skladeb pohromadě, které snad mají nějakou společnou linku, ale nevyprávějí žádný konkrétní příběh." Nicméně, monotematičnost spočívala hlavně v roli, kterou on sám jako vypravěč vdechl svým příběhům ‑ tak trochu tu polemizuje s institucionalizovaným náboženstvím v My God, soucítí s typickou figurkou velkoměst (Aqualung), i s povolnou šilhavou Mary (Cross‑eyed Mary), kritizuje zkostantělé školství (Run‑Up) a filozofuje o smyslu života, který se řítí nezadržitelně vpřed (Locomotive Breath).
Po vydání alba Aqualung opustil Jethro Tull Clive Bunker, který se připojil k Blodwyn Pig. Z původní sestavy tedy zbyl v kapele u jen Anderson. Na uvolněné místo bubeníka přišel další starý kamarád z Blackpoolu Barrie Barrlow, který si ke svému jménu přidal přívlastek "more". Jeho první společné nahrávky s Jethro Tull jsou zachyceny na EP Life Is A Long Song, které vyšlo v září 1971. V sestavě Anderson, Hammon‑Hammond, Barlow, Barre a Evan vydrželi Jethro Tull dalších pět let. Stabilní sestava jim umožnila zdokonalit hudební i vizuální image. Experimentovali, a jejich hudba se stala na rockové scéně dokonalým unikátem. Přestože byl v té době Ian Anderson hybnou silou skupiny, měli i ostatní členové možnost vymýšlet a uplatňovat své nápady. Nebyla to jen hudba, která z Jethro Tull dělala to, čím byli, ale i vizuální image vytvářela osobitost kapely. Ian Anderson řídil jako frontman celý stroj svým strhujícím výrazem krysaře, který láká obecenstvo do svých tenat, John Evan vystupoval v bílém obleku se smutnou tváří klauna, Hammond‑Hammond měl zase černo‑bíle pruhovanou kytaru. Všechno se to odehrávalo ve stylu typického anglického humoru, podobného Monthy Python´s Flying Circus. V takovém duchu vznikla další deska ‑ Thick As A Brick, její obal byl parodií lokálních novinových plátků. Texty vytvořil Anderson s Hammond‑Hammondem. Neméně překvapující byl i obsah, který představoval čtyřicet minut souvislého proudu hudby. Podivnou atmosféru tohoto mimořádně kvalitního díla dotvářely texty, které údajně napsalo zázračné dítě jménem Gerald "Little Man" Bostock. Texty byly jakýmsi sociologickým průzkumem mladických zkušeností na pozadí současného stavu světa. Pochopitelně, že Geraldem Bostockem byl Anderson sám, a v textech se objevily jeho vlastní vzpomínky a zkušenosti z období dospívání. Po hudební stránce bylo album Thick As A Brick hodně náročnou kompozicí s mnoha motivy a melodiemi, které kontrastovaly s hudebně komplikovanými pasážemi. Tisk album nepřijal nijak příznivě, ale fanoušci byli nadšeni (první místo prodeje ve Spojených státech hovoří samo za sebe). Po negativních recenzích Anderson prohlásil, že přestává poskytovat tisku jakékoliv rozhovory.
Thick As A Brick vyšlo v březnu 1972, pár měsíců po monstrózním turné Jethro Tull ve Spojených státech. V červenci následovalo 2LP Living In The Past, sestavené ze starších písní, singlů a novinek. Jedna strana pak byla věnována záznamu koncertu z Carnegie Hall z listopadu 1970 (na CD verzi jsou tu z tohoto koncertu pouze dvě skladby).
Podobný model jako na albu Thick As A Brick zkusili Jethro Tull na následujícícm albu s názvem A Passion Play, které vyšlo v červenci 1973, a stalo se tak druhou a zároveň poslední jedničkou ve Spojených státech. Album A Passion Play bylo znovu kompaktím blokem hudby, který však nebyl původně v plánu. Když Jethro Tull odjeli koncem roku 1972 do slavného studia Chateau D´Herouville nedaleko Paříže (nahrávali tu i Pink Floyd), měl tu vzniknout materiál pro plánované dvojalbum. Ve studiu však docházelo k neustálým technickým problémům, navíc Barre s Barlowem onemocněli, takže Anderson po několika dnech úmorné práce nahrávání zastavil a kapela se vrátila zpět do Anglie. Z nahrávek, které byly pořízeny v Chateau D´Herouville se později jen jediná objevila na albu War Child (Skating Away On The Thin Ice Of The New Day). Písně Scenario, Audition a No Rehearsal byly pak prezentovány živě během turné v roce 1973, v roce 1988 se objevily na kompletu 20 Years Of Jethro Tull a v roce 1993 na 2CD Nightcap ‑ The Unreleased Masters 1972‑1991.
Po návratu do Anglie se Ian Anderson rozhodl uložit původní projekt k ledu a složil místo toho nový opus, který pojmenoval Passion Play. Domníval se, že stejný model zabere i na podruhé, ale zmýlil se. Fanoušci sice přijali album s nadšením, ale kritiky desku doslova strhali. Jestli e byly texty na Thick As A Brick mírně řečeno záhadné, pak na Passion Play byly doslova nesrozumitelné. I když se tu Anderson sna il rozvinout myšlenku života po smrti, zůstal výsledek daleko za očekáváním. Po nekompromisním odsouzení alba kritikou odmítl Anderson další koncerty a skupina se na několik dní rozešla (legenda praví, že na dva). Anderson k tomu tehdy poznamenal: "Dali jsme si po několika letech krátkou pauzu. Několik dní to vypadalo dokonce tak, že skupina přestala existovat. Byl to zvláštní pocit, zjistit po tolika letech, e u nejsem součástí mašinérie, která se nazývá Jethro Tull. Pak se ale všechno uklidnilo a my vyrazili na další evropské a americké turné."
Další album vyšlo v říjnu 1974 a dostalo název War Child. Původně mělo jít o film, ale místo potíží rázu technického nastaly tentokráte problémy finanční. Scénář k filmu byl již hotov, jednalo se o podobnou myšlenku jako na Passion Play ‑ příběh vyprávěl o mladé dívce, která přišla nešžastnou náhodou o život, a byly zde použity motivy z jejího posmrtného života. David Palmer se výraznou měrou podílel na aranžmá, a když byla hudba k filmu hotová, odmítl Anderson uměleckou kontrolu, čímž byl celý projekt odložen na neurčito. Nicméně album vyšlo a mělo velký úspěch, hlavně díky změněné hudební koncepci. Místo rozsáhlých ploch se zde objevují krátké písňové útvary s výraznými melodiemi.
Album Minstrel in the Gallery z roku 1975 bylo poznamenáno rozchodem Iana Andersona s jeho první ženou Jennie Franks. Nahrávka tak získala zahloubaný komorní charakter. Je plná nádherných skladeb a je na něm patrné, jak se v průběhu času rozvíjel Andersonův textařský talent.
Počátkem prosince 1975 se složení kapely opět změnilo. Jeffrey Hammond-Hammond se stal malířem a tak jej ve skupině nahradil John Glascock. V tomto složení nahráli pouze jedno album Too Old To Rock´a´Roll: Too Young To Die!, což byl další zkrachovalý filmový projekt. Jelikož šlo o filmové písničky, jejich texty jsou hodně přímočaré, což však skladbám nic neubírá na kvalitě. Později byl natočen televizní speciální pořad s písničkami z tohoto alba. Následující alba jsou zákadem všeobecného povědomí o zvuku Jethro Tull. Začalo to albem Songs form the Wood z roku 1977. Naplno se na něm projevila Andersonova záliba v anglickém folku. Album je tak skvělou sbírkou lehkých a přitom kvalitních melodií. O rok později vzniklo album Heavy Horses, které je podle názoru mnohých vrcholem tvorby Jethro Tull. Anderson se zde zabývá problémem pokračující industrializace Británie na úkor přírody (a zejména shireských koní). Nahrávka obsahuje fantastické originální podmanivé melodie plné nabroušených rockových riffů Martina Barreho v kontrastu s hladkým zvukem akustických kytar. Za zmínku stojí i live album Bursting Out z téhož roku. Některé skladby (Hunting Girl, Songs from the Wood) jsou zde naživo zahrány a zaranžovány mnohem lépe než na o rok starším studiovém albu. Na albu Stormwatch v roce 1979 se již podílel dlouhodobý baskytarista Jethro Tull David Pegg, základní člen legendární folkové kapely Fairport Convention, protože v témž roce zemřel po krátké nemoci John Glascock. Jeho smrt změnila průběh turné Stormwatch a Anderson se rozhodl nahrát své první sólové album. Ke spolupráci si přizval Davida Pegga, Martina Barreho, Marka Craneye na bicí a pologénia z Roxy Music Eddie Jobsona na jeho elektrickou violu a klávesy. Složení skupiny se tak opět změnilo. Jelikož se na Andersonově "sólovém" projektu podílela celá skupina, stala se deska dalším řadovým albem Tull. Název A vznikl tak, že v nahrávacím studiu byly kazety přelepeny páskou s písmenem A jako Anderson, a toto označení už mu zůstalo. Po vydání A se ozvaly bouřlivé kritiky, protože album bylo velice elektronické a syntetizátorové. Fanoušci tentokrát nedostali to, na co byli zvyklí. S časovým odstupem lze říci, že je to album hodně dobré, ale přeci jen nezapadá do stylu Jethro Tull. Něco podobného v bledě modrém by se dalo říci o následujícím albu Broadsword and the Beast (1982). Jethro Tull zaznamenali návrat ke svému klasickému stylu melodií, byť s trochu modernějším zvukem. Výsledkem je zajímavé a kvalitní album.
Nejméně prodávaným albem skupiny se stala deska Under Wraps z roku 1984, kde vzal za své klasický folkrockový zvuk Jethro Tull a skupina vsadila na syntetizátory. Album bylo přijato velice negativně. Ale s postupem času většina fanoušků JT shledává desku čím dál hudebněji zajímavější a pestřejší než většinu předchozích nahrávek. Neexistuje téměř nikdo s neutrálním postojem k Under Wraps. Lidé je buď milují, nebo nenávidí. Kvalitou melodií bych je s klidem přirovnal k Heavy Horses. Není bez zajímavosti, že se album obešlo bez bubeníka a že je nejoblíbenější deskou kytaristy Martina Barreho, i když si na ní moc nezahrál. Vleklé problémy Iana Andersona s hrtanem způsobily, že skupina v letech 85-86 nenahrála ani notu. Ale delší pauza přinesla své ovoce. Crest of a Knave (1987) je jedním z nejúspěšnějších alb v historii Jethro Tull. Kapela se vrátila ke svému obvyklému folk/hardrockovému zvuku a je zajímavé, že za Crest of a Knave získali v roce 1987 Jethro Tull cenu Grammy v kategorii hard rock a metal. O rok později byla vydána kolekce 20 Years Of Jethro Tull, na které se objevila celá řada skvostných hitů a velké množství nevydaných nahrávek (celkem 65 písní).
Hardrockové album Catfish Risisng z roku 1991 si vedlo docela dobře v prodejních hitparádách. Jde o velice chytlavé a kvalitní album, na kterém se skupina orientovala spíše na blues. Na Catfish Rising se už podílel klávesista Jethro Tull Andrew Giddings. Mezi tím bylo vydáno další live album A Little Light Music (1992), které obsahuje i jednu nahrávku z pražského koncertu (One White Duck z Minstrel in the Gallery), a další kolekce, tentokrát s názvem 25th Anniversary Box Set.
Roots to Branches z roku 1995 je velice pozoruhodné album. Do klasických schémat Jethro Tull se míchají i orientální prvky a hudba se tak ubírá trochu jiným směrem. Některé kompozice, jako třeba Another Harry´s Bar připomínají svým stylem spíše Dire Straits a Marka Knopflera. Deska je dílem desítkami let vyzráté kapely, která již definitivně zakotvila ve vysokých kruzích rockové (a vůbec hudební) historie.
Dot Com (1999) je další skvělá věc. Je zajímavá stejným způsobem jako jiné desky Jethro Tull tím, že se vám nebude líbit na první poslech. Čím více času jí však věnujete, tím více budete odměněni. Svůj prostor dostali i další členové kapely - jak Martin Barre, tak i Andy Giddings mají na desce své vynikající skladby.